Letecké modelářství

Tyto webové stránky byly přesunuty na www.martin-bartos.cz a již nejsou aktualizovány. Prosím přejděte na novou adresu.

Modelářství mě provází úplně od mala. Když mi byli 3-4 roky, jezdil jsem (asi jako každý malý kluk) si s rc autíčkem po bytě. Asi od mých 8 let jsme s tátou občas zašli na louku s gumicukem a starým konstrukčním větroněm(ovládaná pouze směrovka a výškovka), který stavěl můj táta s mým dědou. Táta mi po vytažení modelu nahoru dal vysílačku kolem krku, stál za mnou a řídil jsme letadlo spolu. Pak jsem začal sám řídit směrovku a on se staral o výškovku. Postupně jsem se naučil řídit letadlo od vypuštění nahoře, až po přistání. Když mi bylo 11, začal jsem chodit do modelářského kroužku. Stavěl jsem zejména házedla a k Vánocům v roce 2008 jsem dostal svojí první vysílačku – Optic 6 sport.

Na mém první motorovém modelu – polystyrénovém samokřídle – jsem se naučil úplné základy a po větší ráně, jsme pořídili osvědčené Toro 900 se „čtyřstovkou“. S tím jsem odlétal opravdu hodně a díky tomu, že model nebyl extra přemotorovaný, jsem se naučil pracovat s plynem a využívat energii letu. Zjistil jsem, co si můžu v jakých situacích dovolit a kdy mě z toho ještě dokáže vytáhnout tah motoru a kdy už je tah příliš slabý. Následovala letadla typu combat (epp stíhačky z WW2 bez směrovky). Poté jsme pořídili prvního akrobata od VA-models Runner s deskovým trupem, což bylo moje první letadlo se směrovkou. Přes další epp akrobaty a halová letadla jsem se dostal až ke konstrukčnímu modelu Twist 40 se žhavíkem 7,5 ccm. Ten mi však moc nevyhovoval, protože jsem byl zvyklý na elektrolety. Nebyla u něho ta rychlá odezva plynu, létal jsem na rychlosti a stále jsem měl tu obavu, že mi motor chcípne. Po roce jsme do modelu dali elektriku a tím (zřejmě na vždy) skončila éra mých modelů se žhavíkem. Pokud spalovák, tak už jedině benzín s větším objemem (minimálně 30 ccm).